Že neštěstí nechodí pouze po horách, ale velmi rádo také po hustopečských futsalistech, víme už dávno. Vážná zranění a následné "konce s kariérou" se zdála býti spíše doménou A týmu a občas to dokonce vypadalo, že přes pár lehkých bolístek a klasických "hopochondrických výstupů" některých jedinců jsou starci z B týmu sportovci z ocele ukovaní :D
To se teď bohužel změnilo a tak si můžete bod po bodu přečíst, jak takové neštěstí vlastně vypadá... jako drobné pozitivum můžeme brát snad jen fakt, že je tento článek po dlouhé době psán konečně zase Florišovo perem :)

Po sobotním posezeníčku 18.11. v uherčické hale jsem se pod tíhou argumentů, jamajského rumu a nostalgickém čtení futsalových análů jal zhodnotit naše finálové vystoupení podzimní části druhé nejvyšší futsalové soutěže v Brně. Snahu jsem skutečně měl, ale nestihl. O týden později totiž nastal čas našeho nejoblíbenějšího turnaje v Lužicích … a ten taky nedopadl dobře. S tím technologickým minimem hráčů to ale dopadnout dobře ani nemohlo. Nejen že nedopadl dobře výsledek, ale tento turnaj se neblaze podepsal i na zdraví mnohých z nás.

Lužice
Turnaj začal dobře. První zápas jsem srovnával na 1:1, a tak i zápas skončil. Jelikož jsme druhý 1:0 prohráli, tak jsem i po druhém zápase byl naším nejlepším střelcem týmu. Pak přišli i výhry po našich pohledných akcích, ale vše se tak nějak rodilo v bolestech při našem maximálním nasazení. To už není ten turnájek, který máme tak rádi. Poslední zápas jsme hráli už pouze s jedním na střídání a dohrávali úplně bez střídání. Při prudké změně směru, dokonce bez kontaktu s protihráčem, se mi vymklo koleno z kloubní jamky. Spadl jsem jak střelená svině a nedohrál. Nevadilo mě ani tak to naše až čtvrté místo, jak to že mi ta noha vůbec nefungovala. Takhle to skončit nemělo.

Pohotovost
Druhý den dopoledne, když už mě doma nikdo nelitoval a neměl nikterak zájem o mé zranění, jsem se rozhodl zajít na pohotovost. Že jsem měl štěstí, když tam byl MUDr. Kovář, jsem se dozvěděl až s odstupem času. Nejdřív si nechal udělat rentgen, který dopadl dobře, žádné nové zlomeniny neodhalil. Zjištění diagnózy mu pak už dlouho netrvalo. Prej mám něco s kolenem. Samozřejmě mě vysvětlil co, ale moc jsem nechápal. Pak zavolal sestřičku, aby mi oholila koleno, že bude punkce, aby se zlepšila funkce. Sestřička se podívala na moje koleno a usmála se, že to snad není ani potřeba, že těch pět chlupů nevadí. Doktor trval na svém, tak mi žiletkou sejmula ten jeden chlup, co na strategickém místě byl a já věděl, že je zle. Do teď jsem vše sledoval a měl pod kontrolou, ale od té chvíle jsem si lehl na záda a hleděl do stropu, abych neviděl, co to tam ten doktor dělá. Ucítil jsem silnou bolest, jako když vás někdo píchne do kolene. To byla vlastně ta punkce. Držel jsem se a nadával jen málo hlasitě. Pan doktor měl velkou radost, že se mu práce dařila, takže když měl naplněnou stříkačku mou krví, která v kolenu neměla co dělat, tak se mi s ní pochlubil – „podívejte kolik tam toho je a ještě dáme jednu!“. To už jsem nadával podstatně hlasitěji. Pan doktor se s tím vůbec nesral. Nedivím se, je to Kovář!

Jak jsem si šel pro berle
Druhý den ráno jsem si dle doporučení pana doktora Kováře zašel na ortopedii. Opět jsem měl štěstí, byl tam doktor Václavek. Když mě prohmatával a tlačil na mé partie kolem kolene, tak jsem žádnou bolest necítil. Řekl jsem si „to je dobrý, to nic nebude“ a aniž bych si to uvědomil, řekl jsem to i nahlas. O to víc jsem byl překvapen, když doktor řekl „no to dobrý není“. Na koleno mi kydl nějakou želatinu, projel přístrojem, kterým se ženským hledají děti v břiše, a oznámil, že je to přetržený a ještě něco o menisku říkal. No a co s tím? Nabídl mi, že mi udělá artroskopii u něho v brněnském sanatoriu, s čímž jsem souhlasil. On pak jen doplnil takový detail, že se to dělá v narkóze, a abych si zvykal, tak mi předal berle. No co, člověk by měl v životě zkusit všechno.

Nemocnice Hustopeče, kdo se nebojí – neuteče
Nadpis by mohl naznačovat něco hanlivého o hustopečské nemocnici, ale já zatím nic špatného nezaznamenal. Další den jsem šel na předoperační vyšetření. Když už jsem měl ty berle, tak jsem si je vzal s sebou, že vzbudím soucit a nebudu muset tak dlouho čekat. Když jsem o berlích vkráčel do centrální chodby kde je chirurgie, ortopedie a interna, tak mi bylo jasné, že můj plán ze sebe udělat mrzáka nemá šanci na úspěch. Na té chodbě měli berle všichni, a kdo neměl, tak seděl na invalidním vozíku. Sakra. Tak jsem tam tak čekal, poslouchal soužení spolutrpících a přemýšlel o životě. Zamyslel jsem se až tak, že jsem nás tam všechny viděl tak za nějak dalších dvacet, třicet let …

… Nečik s bolavými zády a Berousek s bolavými koleny přijedou na invalidních vozících. Nečik na elektrickým, protože se mu podařilo prodat firmu a jeho mladá manželka naštěstí ještě stále pracuje a vydělává. Zdenál na vozíku na ruční pohon, protože po druhém rozvodu mu zbylo akorát na rukavice, aby se při tom ježdění od pneumatik invalidního vozíku neumazal. Zdenál sice chudobný, ale s hřívou na hlavě a s ocasem jak hřebec v kalhotách, což mu narostlo po tom koňským žrádlu, co teď pojídá. Ája už bude sedět v čekárně a rozčilovat se, kde jsme všichni tak dlouho – jak je možné, že je vždy a všude první. Ten nepřijel na vozíku, ani o berlích, protože pravidelně cvičí jógu. Problém bude s cholesterólem a cukrem, ale s tím si podle něho musí poradit doktoři. To Michal, ten bude zcela zdráv. Až na tu cirhózu jater, kterou si způsobil tím, že místo sportování chodil na různé degustačky pravidelně se měnící v chlastačky. No prostě nedbal rad svého tatíka, který ho vedl ke střídmosti a zodpovědnosti. Pepa chachar poslal z Ostravy jen omluvenku, že tak dlouhou cestu do Hustopečí nevydrží. Zase mu čistili střeva. Po operaci už ho ani nezašívají. Protože mu to dělají tak často, tak mu tam místo stehů dali zip. Milous poslal taky omluvenku. Nedojde – je po noční. A kde je Martin? Ten bydlí někde daleko. Ve Vranovicích nebo tam někde, ten už k nám nejezdí. Jeho žena totiž dělá v nemocnici v Brně, tak co by jezdil sem. Petě Brenkuse přiveze na vozíku ošetřovatelka ze soukromého sanatoria. Ne že by mu něco bylo nebo chybělo, ale přece se nebude namáhat, když na to má lidi jako emeritní ředitel nadnárodní firmy. Nejspokojenější bude Peťa Havlín. Ten přijede z Pavlovic dokonce na kole. Sice na elektrickým, protože po dvojitým bajpasu mu normální kolo doktoři zakázali, ale stále vysmátej. No jo, po těch čtyřiceti letech ve školství to semele každýho a Lexaurin zabírá spolehlivě. Na mou budoucnost se nedostalo, protože …

… už mě volali na internu. Moč jsem měl připravenu z domu (střední proud jsem si hlídal tak dlouho, že jsem to málem nestihl), dal jsem jim trochu krve (teda nevím kolik, a ani mě to nezajímalo) a nechal si natočit EKG. Další rentgen (srdce) a na internu. Lékař na interně, zjevně ze zahraničí, typuji někde z arabského světa (fakt to neuvádím proto, abych někoho zostouzel, ale abych dokreslil situaci na místě), mi kladl standardní otázky na mé zdraví. Samozřejmě se zeptal i na kouření a na alkohol. S odpovědí na otázku ohledně kouření jsem jako zarytý nekuřák problém neměl. Trochu jsem zaváhal s odpovědí na otázku č. 2. Alkohol? „Výjimečně“ - jsem odpověděl. Doktor se soucitně podíval na mě a pak do klávesnice a k napsané poznámce „alkohol příležitostně“ dodal: „Tady u vás snad ani nejde nepít“. Příjemný člověk. Na závěr vyšetření mi se slovy, že jsem zcela zdráv podal ruku, já poděkoval a odešel. Dosavadní pozitivní zkušenosti s personálem hustopečské nemocnice se mi tedy potvrdili. Všichni doktoři profesionální, sestřičky příjemné a vlastně jsem ani moc dlouho nikde nečekal, tak to alespoň můžu porovnat se soukromým sanatoriem v Brně, kam mířím za artroskopií.