Vzhledem k dramatickému prologu úvodního kola jarní části soutěže jsem se jal komentovat zápas s Rewinem já, i když mimo stanovené pořadí.

V naší sestavě tvořené veterány z války ve Vietnamu, s gólmanem Berouskem povolaným z výslužby z důvodu zranění naší jedničky z pondělního „tréninku“, se vyjímal svou krásou a mladostí pouze Pepa a Petr Havlín. Co se však týče výkonu na hřišti, tak byl jedinečný pouze a jedině zmiňovaný Berous v bráně, který zastínil nejen naše hráče, ale i hráče soupeře. Já ho na tomto místě vyhlašuji jako první (a jedinou) hvězdu zápasu.
Zápas začal podle našich představ. Hrálo se podle našich not a po neproměněných tutovkách Petra a Pavla (kdyby ty góly dali, tak jsem je zde i blahořečil) jsme měli hru plně pod kontrolou. Když navíc Kalčák krásně placírkou zamířil pod víko zmateného brankáře soupeře, bylo nám jasné, že to máme v kapse. Pokud by vám Aleš K. říkal, že to nebyla střela, že chtěl nahrát na hlavu Michalovi, tak mu nevěřte, to by promluvila jen jeho vrozená skromnost. Toto naše „ujištění“ však bylo největší chybou, jakou jsme mohli udělat. Soupeř nám dal do poločasu tři branky a nebýt výše zmiňovaného skvělého Berouse, který nejen pochytal několik samostatných nájezdů, ale dokonce vsítil gól do branky soupeře! (nenechte se mýlit oficiálním zápisem z utkání, skutečně, gól dal Zdenál. Je to neuvěřitelné, ale je to tak!), mohlo být zle. Rewin hrál svým systémem s vysunutým brankářem, což nám dělalo velké problémy. Tento styl hry bránit neumíme, což je další námět pro příští tréninkové dávky. Půlka 2:3 v náš neprospěch. O přestávce promluvil novopečený kouč Kušňa s radami, jak hrát proti přesile soupeře. Shrnu to i pro ty, kteří se nemohli zúčastnit: Při hře čtyř proti pěti hraje bránící tým v kosočtverci (někdo by mohl říct „na piču“, ale to my jsme hráli a vůbec to nezabíralo), kdy bránící hráč, který je nejblíže svému brankáři hlídá „středního“ útočníka a ostatní tři bránící hráči vykrývají svůj prostor tak, že vyvíjejí tlak na soupeře při rozehrávce. Volný hráč soupeře je tedy ten, který je vedle branky – toho, pokud na něho projde přihrávka (což by se stát nemělo – viz zmíněný tlak bránících hráčů při rozehrávce), musí vychytat gólman. Tento hráč by měl mít prostor vystřelit pouze z úhlu, což je pro gólmana jednodušší.
S těmito radami jsme se pustili do dalšího poločasu, ale náš stroj se rozjížděl pomalu. Dokonce jsme dostali ještě jeden gól. Možná to a blížící se konec zápasu nás nakopl k velkému finále. To, co se stalo v tak krátkém časovém úseku, se jen tak nevidí. Těsně před koncem zápasu Michal, za bouřlivého ohlasu ochozů, kteří nás přijeli povzbudit až z dalekého Slovenska, prostřelil nechytatelnou bodlinou vše, co mu stálo v cestě a při naší power play minutu před koncem zápasu opět Michal (tentokrát v roli hrajícího brankáře) na vlastní půlce s nasazením vlastního života vybojoval míč, dokonce rozehrál, a rychlou kombinací přes Pavla až po zakončujícího Jožky jsme jen přihlížejícímu soupeři vstřelili vyrovnávající gól.
I když by se mohlo zdát, že Rewin měl více ze hry, tak může být ještě rád, že se nehrálo o minutu dýl, protože jsem si stoprocentně jist, že by jsme tento zápas dotáhli do vítězného konce. Z toho plyne ponaučení pro příště: „Snaž se, dokud je ještě čas!“