Dnešní souhrn nepovedeme z pohledu týmu (celku), nýbrž z pohledu jednotlivce (mě) :D

V pátek 11.11. jsme zajížděli na palubovku sportovní haly ve Vyškově, kde hrají své domácí zápasy Orli z Bučovic. A to v ne zrovna ideální sestavě!
Co si budeme povídat… netěšil jsem se. Ne snad, že bych si myslel, že soupeře podceníme, jako minulý týden s Líšní, nebo snad proto, že bych se bál zdržení na dálnici. Důvod byl daleko daleko závažnější… musel jsem po letech do branky v KP!
Vlašonův trest, Zdenálovo churavění a Kuňova nepřítomnost zapříčinili, že bylo třeba sundat sálovky z hřebíku, oprášit staré rukavice a najít dres, do kterého se ještě vlezu…
Ráno neopomenout prášek na tlak a snad i jeden kinedryl a večer hurá na sraz! Ten byl v půl sedmé a tentokrát jsme do posledního místečka zaplnili nové týmové přibližovadlo. To bylo pozitivní hlavně pro mančaft, ne až tak pro řidiče – mě.  
Obratně jsem se vyhnul benzinkám s pivem a ve Vyškově měl tak spoustu času na předzápasové rituály, hluboké soustředění a taky na vzpomínání na staré dobré časy, kdy jsem si to všechno ještě uměl obléct i bez zatahování břicha a funění :D
Pot mi stékal po čele už jen poté, co jsem sešel schody na hřiště. Klasické „rozchytání“ proběhlo formou několika velmi pomalých a na prostředek mířených „střel“, rozcvičku jsem se rozhodl pro dnešek vynechat uplně. Po očku jsem sledoval nabušené kanonýry soupeře a má víra, že třeba v zápase nevystřelí, mě pomaličku opouštěla… „Pánové, nic ode mne nečekejte, když nevystřelí, tak neprohrajeme“, informoval jsem suše tu sebranku, co se mnou přijela „neprohrát“. Kdo by snad čekal psychickou podporu od týmu, zůstal by nejspíš lehce zklamán. Vtípky o mé aktuální formě střídaly narážky na moje vzezření a co hůř… nebraly konce…
A bylo to tu. Starý známý rozhodčí (Slanec) písknul do píšťalky a nedlouho poté se mi do brankoviště přišoural první velmi pomalý balón. Lehce nejistě, avšak úspěšně „zlikvidován“ :D
No… a potom další (elegantní skok chromého tygra doleva), poté další zprava, pak jeden výběh pod nohy (při kterém jsem úspěšně podklouzl a spadl na balón), dvě po sobě jdoucí střely na střed a pak už zrada blízkého druha, v podobě vlastního gólu Marinha. S tím jsem uplně nepočítal, ale přešel jsem to. Na Marovi bylo totiž lehce znát, že si okamžitě vzpomněl na můj předzápasový slib, že „kdo zaviní gól, dostane po špílu do držky“…
První půle skončila za stavu 1:1 a bylo potřeba to na soupeře zkusit trošku futsalověji. Hned po přestávce se tím řídil Lapis a dvěma góly po sobě určil průběh zápasu, kdy jsme dobře bránili a chyby soupeře trestali. Zejména Lukin Černý, který v zápase zaznamenal 3 góly a 2 asistence. Já byl taky spokojený, poněvadž střel na mě šlo ve druhé půli míň a co už jsem nechytl já, obstaral velmi dobře bránící Roman Vejva. Snad to bylo i soupeřovou znalostí mé bohaté futsalové historie, nebo možná respektem k vzezření lehce otylého člena teroristické organizace Al-Káida, téměř všechny jeho ataky troskotaly už na hranici vápna a dovnitř se vydával jen velmi, velmi obezřetně :D Na druhou stranu my jsme měli šancí opravdu hodně a konečný výsledek 7:1 je ještě milosrdný.
Dobře pískající arbitři utkání ukončili, prohodili pár vtípků na můj účet, následovalo takové to vyprsené a uznalé potřesení rukou se soupeřem a pak už to nejdůležitější! Gratulace od Michala (týmový El Presidento), jenž na takto důležitou událost vyvezl celou rodinu a z průběhu i výsledku měl stejnou radost, jako já! Do kabiny jsem se těšil, doufajíc v bujarý ryk, nadšení a uznalé poplácávání po ramenou. Nic. Snad jen suché konstatování, že víc toho pochytal Vejva, pár oplzlých poznámek ve sprše a praskalo se domů… :D
Ať už to ale dopadlo jakkoli, já si z tohoto pátečního večera odnáším několik pozitiv… Mohl jsem na ty „svoje“ mameluky pořádně řvát (páč tak to přece gološi dělají), koleno vydrželo a … strašně MOC mě to bavilo! :)

Díky všem zúčastněným.  O.K.